2. díl: Když byli krajánci živými novinami

🥾 Zprávy, které přicházely s pocestnými

Jak se můžeme dočíst v historických vzpomínkách na tojický mlýn, krajánci se čas od času zastavovali i zde. Často šlo o synky z mlynářských rodin, v nichž bylo více synů, než kolik mohl uživit jeden mlýn. Vydávali se proto na cesty a putovali od mlýna k mlýnu. Některým zůstaly toulavé boty, jiným se podařilo v některém mlýně usadit a přiženit se.

V tojickém mlýně mohli pobýt třeba týden. Dostali najíst, měli kde přespat a hlavně – přinášeli novinky z okolí. Vyprávěli, co se kde přihodilo, bavili ostatní anekdotami a vzpomínkami. Nebylo divu, že se jim říkalo „živé noviny“. Jejich příchod znamenal nejen nové zprávy, ale také rozptýlení a příležitost k setkání.

Nejčastěji se krajánci objevovali na podzim, po žních, kdy žádali o jídlo a nocleh. Někteří byli také sekerníky, tedy řemeslníky, kteří uměli opravovat vodní kola a opracovávat kameny. V tojickém mlýně je mlynář nechával ubytovat na šalandě společně s ostatní chasou. Když po několika dnech odcházeli dál, dostali na cestu housku.

Tahle drobnost vypovídá o tehdejším životě možná víc než dlouhé popisy. Mlýn nebyl jen místem práce. Byl také místem pohostinnosti, sdílení a setkávání lidí, kteří se na cestách navzájem potřebovali.

🌾 Tojičtí Vokáčovi a jejich mlýn

Příběh krajánků patří k historii tojického mlýna, který byl známý také pod názvy Hydra, Hyndrák nebo Jindrákov. Mlýn čp. 14 má dlouhou minulost a v 19. století se jeho osudy spojily s rodem Vokáčových.

Podle dochovaného historického záznamu vyrůstal Vincenc Vokáč v Prádle u Nepomuka a oženil se do Sedlice u Blatné. Před koupí mlýna pracoval jako vrchnostenský myslivec v Čekanicích. Dne 17. dubna 1839 koupil tojický mlýn za 3 700 zlatých stříbrných peněz a stal se tak prvním mlynářem rodu Vokáčových v Tojicích.

Po Vincencovi převzal mlýn jeho syn Ferdinand. Vincenc zemřel roku 1845, kdy bylo Ferdinandovi teprve šest let. Kdo mlýn vedl v následujících letech, než se Ferdinand ujal jeho správy, historický záznam neuvádí. Ferdinand zůstal svobodný a bezdětný, a proto v roce 1908 předal mlýn svému synovci Antonínovi.

Mlýn později poznamenal požár v roce 1928. Obnoven byl už jen částečně a jeho provoz definitivně skončil počátkem roku 1931. S tím se uzavřela také jedna kapitola jeho každodenního života – včetně doby, kdy se tu zastavovali krajánci se svými příběhy a zprávami z cest.

🕰️ Konec jedné tradice

Krajánci přestali do tojického mlýna docházet za první republiky. Jejich putování patřilo k době, kdy se zprávy šířily především prostřednictvím osobních setkání a vyprávění. To, co dnes zastane telefon nebo internet, tehdy přinášel člověk, který dorazil pěšky odjinud.

A právě proto stojí za to si na krajánky vzpomenout. Nezanechávali po sobě jen stopy na cestách, ale také příběhy, které se předávaly dál. V dějinách tojického mlýna tak připomínají nejen staré řemeslo, ale i lidskou stránku mlynářského života – pohostinnost, společné chvíle na šalandě a zvědavost, co je nového za dalšími kopci.